Vývoj Psychika Vztahy Matka 6 měsíců – 2 roky 2 min čtení

Separační úzkost u miminek

Napsal Michal Campr

Z ničeho nic stačí, aby máma odešla na záchod, a je zle. Separační úzkost je sice známka zdravého vývoje (mozek pochopil, že máma a "já" jsme dvě různé bytosti), ale pro tátu je to fáze, kdy je tak trochu "na střídačce". Takže tady je pár poznámek, jak to přežít.
Důležité upozornění

Nikdy neodcházej tajně (neutíkej, když se dítě nedívá). I když se tím vyhneš okamžitému pláči, dlouhodobě to v dítěti buduje obrovskou nejistotu a strach, že můžeš zmizet kdykoliv bez varování.

Tip

Zkus hru na schovávanou ("Kuk!"). Pomáhá dítěti hravou formou pochopit, že i když tě (nebo mámu) na vteřinu nevidí, za chvíli se zase objevíš. Trénuj to nejdřív v jedné místnosti.

Separační úzkost je normální vývojová fáze, kdy dítě začíná chápat, že jeho hlavní pečující osoba (obvykle matka) může odejít, aniž by dítě bylo s ním. Objevuje se typicky mezi 6-12. měsícem, ale u některých dětí může začít dříve nebo trvat déle.

Proč se to děje?

  • Objektová stálost (object permanence): Dítě už ví, že věci nezmizí navždy, když je nevidí. Ale neví, jestli se máma vrátí za minutu, nebo za rok.
  • Strach z cizích: Často se k tomu přidává i pláč při kontaktu s kýmkoliv jiným než s primárním pečovatelem (mámou).

Projevy

  • pláč nebo protest při odchodu rodiče
  • přilnutí k rodiči, odmítání cizích lidí
  • hledání rodiče očima nebo rukama
  • někdy poruchy spánku

Jak podporovat dítě

  • Krátké odchody - nejprve jen pár minut a postupně prodlužovat
  • Rituály při loučení - například pevný polibek nebo objetí, které dítě pozná
  • Konsistence - opakování stejných postupů uklidňuje
  • Zachovat klid - dítě vnímá napětí a obavy rodiče

Důležité vědět

  • Separační úzkost je normální a zdravá, ukazuje, že dítě vytváří bezpečné vazby.
  • U většiny dětí postupně slábne mezi 18-24 měsíci.
  • Pokud je úzkost extrémní, dlouhodobá nebo velmi zasahuje do běžného života dítěte či rodiny, je vhodné poradit se s pediatrem nebo psychologem.

Tento jev není známkou "špatného rodiče", ale přirozenou součástí vývoje emocí a důvěry.

Moje zkušenost
Vlastně ani nevím, kdy přesně to začalo. Postupně jsme se dopracovali do stavu, kdy stačilo, aby máma šla za roh na záchod, a byl oheň na střeše. Jako táta jsem v tuhle chvíli v podstatě bezmocný - můžu dělat psí kusy, ale prcek prostě chce mámu a nikoho jiného.

Rada? Vlastně žádnou zázračnou nemám. Jen to vydržet, brát to trpělivě a nesnažit se to lámat přes koleno. Je to prostě fáze, kterou musíte projít společně.

Zdroje

(1)